Makroekoložka Anna Tószögyová s dvěma dalšími kolegy z Centra pro teoretická studia, Davidem Storchem a Janem Smyčkou, publikovala nedávno důležitou vědeckou studii, která upozorňuje na zásadní nedostatky ve výpočtu tzv. Indexu živé planety (Living Planet Index). Tento vlivný index, zveřejňovaný Světovým fondem na ochranu přírody (WWF), uvádí v posledních letech děsivou – a médii hojně referovanou – informaci, že od roku 1970 se početnost populací obratlovců na planetě Zemi snížila v průměru o dvě třetiny. Anně Tószögyové a jejím kolegům se takové číslo zdálo podezřelé a následně se jim po vynaložení nemalého úsilí podařilo odhalit ve výpočtu indexu postupy, které vedou k jeho podstatnému zkreslení.
Přístupné shrnutí své studie zveřejnili David Stroch a Anna Tószögyová v příspěvku na Springer Nature Research Communities, český překlad najdete na Ekolistu.
Ovšem pozor: výsledné sdělení jejich studie nespočívá v tom, že početnost populací obratlovců neklesá, a můžeme tedy zůstat v klidu. S antropocenní přírodou je to, jako obvykle, výrazně složitější, než aby se její podstatné proměny daly vtěsnat do schematizujících formulek typu „mizí nám obratlovci“. Neúplná, dílčí a výběrově nasbíraná data – a jen taková máme k dispozici – ukazují, že některé populace přibývají, jiné se zmenšují. V celkové bilanci docela dobře mohlo (ale také nemuselo) dojít k poklesu – jistě to nevíme. Díky zmíněné studii víme s rozumnou mírou jistoty pouze to, že možný globální pokles populací obratlovců není adekvátně vyjádřený zmíněným indexem. Připadá vám to jako slabé zjištění? Nemělo by. Ve skutečnosti je právě taková „slabost“ pro povahu vědeckých poznatků v mnoha ohledech typická.
O nejistotě a pochybnostech ve vědě, o křehkém a ne vždy zřetelném rozhraní vědecké práce a tzv. „veřejného zájmu“ a také o úskalích, na která nezbytně naráží šíření vědeckých poznatků ve veřejném prostoru, hovořila v rozhovoru se Štěpánem Kučerou pro Salon Práva (5. září 2024) hlavní autorka studie Anna Tószögyová. Níže vybíráme nejzajímavější postřehy, které v rozhovoru zazněly.
Slýcháme opakovaně, že máme „naslouchat vědě“ a údaje z Living Planet Indexu bývají s naprostou samozřejmostí prezentovány jako „vědecká fakta“. Je tomu tak ale opravdu? A jak ovlivní povahu vědeckého poznání a vědu samotnou, když je jí tedy konečně nasloucháno a vstupuje cíleně jako jeden z aktivních hráčů do arény složitého politického sjednávání?
„Index sestavili vědci, ale nevznikl v rámci regulérní vědecké práce, neprošel recenzním řízením. Je to hlavní metrika používaná při sestavování zprávy Living Planet Report publikované každé dva roky Světovým fondem na ochranu přírody. Původně měla ta zpráva ‚jenom‘ monitorovat trendy v globální biodiverzitě. Pokud je ale vydávána organizací, která se podílí na formování ochrany přírody a poskytuje poradenství pro směřování vládních politik, nikdy nebude zcela nezávislá. V roce 2005 byl Index přijat mezinárodní Úmluvou o biologické rozmanitosti jako jeden z hlavních indikátorů reflektujících stav biodiverzity. Stal se tak pro politiky nástrojem, s jehož pomocí sledují, nakolik se jim daří splnit stanovené cíle. To ale samozřejmě zpětně určuje priority pro vědu, a samotný Index se tak stává nástrojem pro získávání finančních prostředků. Takhle se dostal do kolečka, v němž hlavní páku drží někdo jiný než vědci.“
K tomu se dá poznamenat, že o tom, jakou vědu a v jaké míře budeme jako společnost financovat, a tedy i „provozovat“, nerozhodují pouze, a zpravidla ani ne především, vědecká kritéria. Finanční zdroje nejsou neomezené a jejich alokace na vědu je – a také má být – politickým, nikoli vědeckým rozhodnutím. I kdyby z žádných jiných důvodů, už pro tento samotný fakt je věda vždy do nějaké míry i politická záležitost. Na problematickém, zapeklitém statutu Living Planet Index se nám tedy může jako pod zvětšovacím sklem ukazovat něco, co se týká vědy jako takové.
Čímž ovšem nemá být řečeno, že veškeré zapeklitosti spojené s vědou a veřejnými zájmy lze převést na otázku peněz. Vědkyně a vědci mají svá přesvědčení a své postoje, minimálně v některých případech chtějí – zcela legitimně – k veřejnosti z pozice své odbornosti promlouvat, a promlouvat určitým způsobem, v určitém smyslu. Hranice mezi vědeckým a občansky angažovaným postojem přitom není vytyčená ani ostře, ani fixně jednou provždy jakousi vnější autoritou. Ustavuje se vždycky „zevnitř“ procesu tvorby vědeckého poznání, kontextuálně a situačně – je to křehký, graduální proces, u kterého si možná často až ex post, při zpětném pohledu, dokážeme všimnout, že zašel příliš daleko.
„Co se týče matematických a statistických chyb, na které naše studie upozorňuje, autoři Indexu je určitě nezanesli do výpočtu účelově. Nebyli si jich vědomi, ačkoli museli i na základě předchozích kritik tušit, že někde je problém. Výpočet Indexu ale umožňuje různé postupy a úpravy dat a autoři zvolili ty, které ve výsledku vedly k nejhorším číslům. … Index není úplně svobodnou metrikou a určité tlaky na jeho podobu tady budou už proto, že si autoři nechtějí podkopat svou předchozí práci. Nemyslím si však, že by autoři mystifikovali z prospěchářských důvodů. Chtějí poukázat na vážnost situace, ovšem používají k tomu nástroj, který … odporuje vědeckým pravidlům.“
„Žádné metriky nebo vědecké poznatky nezůstanou ‚čisté‘, když se jich zmocní politická mašinérie. Proces předávání vědeckých informací je natolik složitý, že se původně dobře míněná snaha může snadno minout účinkem, a dokonce generovat problémy. Známe to: jedni vědci prokážou, že spalování pohonných hmot zatěžuje životní prostředí, jiní vědci zase doloží, že biopaliva jsou šetrnější – a pak se najednou stane, že tu v rámci záchrany planety máme lány jedovaté řepky nebo plantáže palmy místo tropického pralesa, a tím pádem hodně poškozenou biodiverzitu.“
Existuje ovšem něco takového jako „čisté“, politikou ještě neposkvrněné vědecké poznatky? Není taková panenská věda spíš ideálem než realitou? Ve skutečném světě by pak byla „čistota“ vědy spíše otázkou míry přibližování se ideálu. Protože co by byla věda pro vědu, která by se nejen nesnažila, ale přímo aktivně bránila komunikaci, širší společenské diskusi a vstupu do veřejného prostoru, který jí má nevratně – a zřejmě i nutně – pokřivovat?
Kromě potíží, patrně nevykořenitelných, s komunikací a sdílením vědeckých poznatků navenek je tu však i zapeklitost a vachrlatost vědy samotné. Máme naslouchat vědcům – ale vědci a vědkyně se mezi sebou často neshodnou. Věda je podstatně dialogická a polemická, jakkoli můžeme mít tendenci na to v záplavě alarmistických titulků, které se jeden druhému podobají jako vejce vejci, zapomínat.
„Jak moc je ale samotný vědecký poznatek zatížený chybou, ukážou až jiné vědecké studie nebo čas. Obvykle se hledá konsenzus, tedy více studií vedoucích k víceméně jednotnému závěru. Není ale výjimkou, že pak se objeví jedna nová, která zase vše převrátí. Je tu tedy obrovská míra nejistoty, to ale vědcům nevadí. Nejistota nás posouvá dál, stále je co objevovat. Vědci proto pochybují téměř o všem a neustále. Ale ačkoli si myslíme, že někdy opravdu nic nevíme, nemůžeme v tomhle duchu odpovídat, když se nás někdo zeptá. Něco přece jen víme – a i s tou zmíněnou nejistotou se to dá rozumně říkat a vysvětlovat.“
Možná je to nakonec právě tohle, a ne údajně jednoznačně prokázané pravdy a neotřesitelná fakta, v čem bychom se měli učit vědcům a vědkyním, jako je Anna Tószögyová, naslouchat: nebát se nejistoty, univerzálně pochybovat, a přitom nerezignovat na společnou řeč, ani na možnost rozvíjet sdílené poznání. Přispívá-li věda k jeho utváření, činí tak nikoli navzdory, ale díky permanentnímu zpochybňování a otevřeně přiznávané nejistotě.
Celé znění rozhovoru Štěpána Kučery s Annou Tószögyovou bylo zveřejněno na serveru Novinky.cz.
autorka textu: Eliška Fulínová
