Účastníci a účastnice letní školy vytvořili v rámci skupinové práce návrhy tzv. antropocenností, tedy objektů nebo entit, které vystihují konkrétní vztahy, principy nebo spojení, která jsou typická pro to, jak v současnosti rozumíme antropocénu.
Cepín Marka Holečka
autoři: Markéta Ekrt Válková, Peter Daubner, Michaela Zemková
Injekční stíhačka
BIOLOGIE: Očkování slouží v současnosti jako prostředek boje proti decimujícím nákazám, snahou je imunizace jinak imunitně naivní populace. Nákazy vlastně představují takový mechanismus přírody v regulaci populací organismů. Mluví se zde o tzv. up-down regulaci, kdy je moc rozrostlá populace regulována predátorem či nákazou (druhá věc – down-up regulace v podobě nedostatku zdrojů/místa). Člověk se z těchto druhů regulací do jisté míry vymanil díky rozvíjející se medicíně a masové produkci jídla (zemědělství, živočišná výroba, konzervace a tepelná úprava potravin).
SOCIÁLNÍ SFÉRA: Očkování proti některým nemocem má širokou společenskou podporu, podporu některých států a zdravotních pojišťoven. Je to rychlé řešení, které je ekonomicky výhodné, výhodné pro celek. Pro jednotlivce (zejména v proočkované společnosti) je potenciálně rizikové. Založeno na solidaritě, díky kolektivní imunitě pomáhá chránit i jedince, kteří ještě nejsou očkování nebo nemohou být očkováni. Cílem je proočkovanost celého světa – bohatým státům se vyplatí investovat do očkování v chudších zemích z důvodu ochrany populace jako celku. Důležitým prvkem je globální migrace, která přináší nové výzvy a změny národních politik. Řeší se slaďování jednotlivých přístupů, metodiky a společenské otázky (např. povinnost vs. dobrovolnost očkování). Lze zde pozorovat určitý paradox – v bohatě proočkované společnosti je důvěra v bezpečnost menší – v současné Evropě má podporu jen ⅔ obyvatel (V Afrika 92 %, J Asie 95 %). Odmítání očkování koreluje se ztrátou důvěry v autority a vědu obecně, vliv mají alternativní výklady světa, dezinformace a hoaxy. Podceňování rizik spojené s vytěsněním smrti, která již není vnímána jako součást života.
FILOSOFIE: Týká se to také vztahu mikrokosmu a makrokosmu, lidský organismus zde reflektuje vesmír. Očkování v takovém případě může představovat symbolický prostředek změny (nebo narušení) mikrokosmu jako takového.
INJEKČNÍ STŘÍKAČKA: Znázorněním takového narušení může být nástroj, který velkou proočkovanost populace vůbec umožnil – injekční stříkačka. Již staletí známá věc, která dostává látky do krevního oběhu člověka. Jedná se o účinný proces, který obchází absorpční proces organismu skrz sliznice trávícího ústrojí a je schopen okamžitého účinku.
autoři: Tereza Knotová, Bohumil Fiala, Klára Boumová
Káva: nejrozšířenější antropocenní droga?
Co vás napadne, když se řekne káva? Globalizace, zemědělství, umění a kultura, synonymum setkávání, stimulant výkonu a efektivity, kolonizace, „Pražská kavárna“, nebo prostě jen vůně a pohoda?
Z kávy se v současnosti stal celosvětově nejrozšířenější nápoj a jedna z nejdováženějších komodit. Dováží se jí 9 miliard kg ročně. Původně se jednalo o rostlinu z provincie Kaffa v Etiopii, odkud se vlivem rozšiřujícího se kontaktu a výměny kultur v novověku dostala přes Arabský poloostrov a Turecko do Evropy. Z lokálního druhu se stal globální fenomén. Obrovský nárůst spotřeby kávy nastal po druhé světové válce a jde ruku v ruce s podobně prudkým růstem populace a spotřebou dalších komodit(„velké zrychlení“). Ve druhé polovině 20. století se káva díky „westernizaci“ rozšířila i do oblastí, kde se původně vůbec nepila, typicky v Číně. Každý den se na světě vypijí 3 miliardy šálků. Káva se stala nejrozšířenějším stimulantem, díky kterému dosahujeme výkonů a kvalit, které po nás moderní doba žádá – vyšší efektivita práce, vyšší výkonnost, lepší soustředění apod. K tomu mohla přispět i elektrifikace a s tím související změna denního režimu a biorytmu člověka. Málokdo si ale šálek kávy vychutnává s vědomím, že na jeden šálek kávy se spotřebuje 140 litrů vody. Monokultury stále se rozšiřujících kávovníkových plantáží negativně ovlivňují biodiverzitu, např. zpěvného ptactva. V rámci antropocénního přístupu se lidé snaží o zmírnění některých negativních dopadů, kam patří mimo výše zmíněných také doprava a s ní spojené znečištění, nerovné podmínky na trhu pro pěstitele kávy dané burzovními cenami a sítí obchodníků apod. Je to např. využití kávové sedliny při kompostování nebo fair trade aneb nákup kávy přímo od lokálních pěstitelů.
Z kávy se stal antropocénní fenomén, jehož význam překračuje pouhý nápoj a jeho vliv se propisuje do každodenní reality lidí.
autoři: Denisa Brejchová, Filip Schätz, Jakub Makal
Karlštejn
Národní dědictví – Chceme mít Karlštejn z 1348, ale nemáme. Původní stavby a vizáže tam je minimum. Není to dnes gotický hrad => opomíjí se vývoj hradu, lidi se soustředí jen na zlatou dobu. Mysleli jsme, že ten hrad reprezentuje jen jednu dobu. Přitom to tak není. Je na něm podepsané všechno, co proběhlo. Knihovna vzorků “vrtů” toho, co se na tom místě dělo. V paleoekologii to umíme číst, na Karlštejně to neumíme – a nebo to v obou případech dokážou jen experti.
Jak je Karlštejn ale vnímán návštěvníky?
- Snadné téma – Karel IV. (Jméno Karlštejn)
- Těžké téma – Vývoj Hradu – začal být součástí „kulturního dědictví“až v době Národního obrození.
- Ztrácíme původní podobu hradu, abychom získali symbol vlasti.
- Ti ostatní (jiné interpretace hradu nebo jeho další obyvatelé apanovníci) jsou cizinci, ať nám na Karla nesahaj. (Přitom je otázkou do jaké míry se Karel IV vnímal jako čech)
Turismus – Karlštejn prorůstá a přerůstá/pohlcuje okolní obec, ale obec je zároveň parazit, který je tím hradem živen. Stejně jako parazit, prochází adaptací na nesamostatnost, celá obec žije z turismu (syndrom zábavného parku)
- Symbióza – parazitismus nebo mutualismus?
- Okolní obce jsou velmi podobné, ale ekonomicky fungují úplně jinak, protože nemají hrad.
- Společnost redukuje hrad na historickou karikaturu a hrad redukuje karikaturu na turistickou karikaturu zase obec.
Krajina – příklad krajinné biodiverzity. Okolí hradu bylo bez lesa, z důvodu obrany ale i pastvy. Dnes se tam nachází les. Ten dnes často dáváme do rovnítka s přírodou. Příroda rovná se les. Když chceme “udělat něco pro přírodu”, vysadíme strom. Vnímání nelesních prostředí je jakoby méně intuitivní.
Líbil by se nám stejně Karlštejn na holém kopci? Neočekáváme, že bude obklopen lesem?
autoři: Kateřina Fantová, Peter Kutsos, Daniel Pokorný, Michal Bartoš
Hroty proti holubům
Znečišťování historických památek holubím trusem je na první pohled vnímáno jako střet přírody a kultury. Holub domácí je nicméně kulturním výtvorem, který se stal součástí civilizace domestikací holubů skalních ve starověku. Je tedy kulturním dědictvím starším než filosofie nebo křesťanství.
Domestikace holubů a jejich sžití s lidmi a jinými jejich výtvory ovšem vede k tomu, že jejich přirozené vyměšování vede k estetickému i materiálovému poškozování historicky, umělecky i prakticky hodnotných předmětů (soch,fasád, půd domů). Tento problém zesílil s úpadkem holubářství po druhé světové válce. Nečekanou negativní externalitou chovu holubů a jeho následného postupného mizení je obrovská populace ptáků bez domova znečišťujícíhistorické památky.
Lidé proto vymýšlejí různé metody, jak zabránit potřísnění soch, fasád a dalších objektů trusem těchto „holubích bezdomovců“. Jedná se například o hroty umístěné na těchto objektech tak, aby zabránily tomu, že se holub na objektu usadí a případně jej potřísní. V tomto ohledu si lze všimnout analogických postupů proti „lidským bezdomovcům“, například speciálních úprav laviček tak, aby se na nich nedalo ležet. Tato opatření proměňují podobu veřejného prostoru a soužití různých obyvatel/bytostí.
Existují nicméně i jiné způsoby, jak se s „nechtěnými populacemi“ v městských centrech potýkat. Například zákazy krmení ptactva pod hrozbou pokuty, přičemž analogii můžeme opět vidět se zákazy žebroty, byť tam jde o postih žebrajícího, nikoli krmícího. Tato opatření vedou ke změně způsobů života.
Jak holubí, tak lidské „populace bez domova“ však vymýšlejí inovativní způsoby, jak postupům proti nim zaměřeným čelit, zvláště jde-li o objekty přetvářející veřejný prostor, jako jsou zmíněné hroty. Holubi se časem naučili stavět si ve hrotech hnízda. Obdobně existují bezdomovecké iniciativy kritizující úpravy veřejného prostoru za účelem zabránit shromažďování určitých skupin lidí.
autoři: Jan Gérik, Roman Figura, Dodo Dobrik