Termín „antropocén“ má mnoho významových rovin: je to možné geologické vymezení současné epochy, do které se bezprecedentně otiskla lidská činnost; je to kritika lidského vlivu na planetu a způsobu využívání takzvaných přírodních zdrojů a současně nepříjemný pohled do zrcadla přinášející novou reflexi postavení člověka ve světě. Pro někoho jde o módní výstřelek a další z projevů lidské sebestřednosti, která, zase jednou, klade člověka do středu světového dění. Pro jiné je to pojem příliš přetížený, všeobsáhlý, a v důsledku tedy nicneříkající: když se pod hlavičku antropocénu vejde prakticky cokoli, k čemu je tedy užitečný, co přesně pojmenovává? […]
„Antropocén“ navrhli jako označení pro novou epochu geologové, a zda bude jako taková v tomto úzkém přírodovědném smyslu uznána, je v jejich rukou – debaty pokračují, příslušná komise většinově zaujala souhlasné stanovisko a postupně v ní krystalizuje i většinová shoda na tom, že počátek antropocénu je třeba hledat v letech tzv. velkého zrychlení (Great Acceleration), následujících po druhé světové válce. Budiž ovšem podtržen význam slova „většinová“: i v komisi geologů se ustavila do určité míry disentní skupina oponentů, kteří poukazují na výrazně starší kořeny současné situace – začátky mnoha dnes probíhající změn situují až k neolitické revoluci a počátkům zemědělství. Tato diskuse je přitom pro antropocenní problematiku v lecčems charakteristická a poukazuje k typicky antropocennímu fenoménu hraničního množství a proměny měřítka: co dosud poměrně hladce fungovalo kdesi na pozadí naší pozornosti a zájmu, dostává se při dosažení určitých kvantitativních mezí do popředí, protože s tím začínají být velké potíže; důsledky nárůstu nejsou jen aditivní, ale nabývají nových, mnohdy nečekaných či šokujících podob. Společným jmenovatelem mnoha těchto jevů je rostoucí lidská populace na planetě Zemi, která na podzim roku 2022 překonala osm miliard jedinců. Antropocén je nový pohled i na tyto staré skutečnosti – a kromě toho také na nás samotné. Chápeme jej současně jako novou environmentální situaci i její specifickou reflexi. Jedná se tudíž o dvojí obrat – materiální i myšlenkový.
Antropocén není jen nová skutečnost a určitý způsob pohledu, ale i specifický způsob prožívání. Jako jiné „historické epochy“ vyznačuje se i antropocén svou zvláštní senzitivitou; vnímavostí a citlivostí vůči určitým fenoménům, které sice dříve nutně nemusely procházet zcela bez povšimnutí, ale nechávaly nás chladnými. To se nyní v řadě případů a z různých důvodů proměňuje: „Není nám to jedno“, by mohlo být heslem antropocenní současnosti. Antropocén má i jakožto vědecký koncept diskutovaný geology silný emocionální náboj (pojmy jako „holocén“ nebo „eocén“ tuto kvalitu v takové míře nevykazují). A co teprve když uvážíme antropocén v širokém smyslu, jak se usazuje v nejrůznějších oblastech, od environmentálního hnutí přes humanitní obory až po jeho kreativní využívání a přetváření ve sféře umění nebo třeba kritického designu?! Antropocén překypuje – různými, nezřídka i protichůdnými – emocemi. […]
K antropocénu patří proměny vnímání komplikovaných souvislostí mezi lidským a mimolidským, lokálním a globálním a také mezi přírodními a společenskými vědami. Člověk a příroda, kultura a přirozenost, ratio a emoce, to je pro příklad jen několik dualit, které dnes ve své striktně oddělující podobě čím dál hůře slouží k tomu, abychom porozuměli světu, který obýváme, a také druhým bytostem, lidským i nelidským, se kterými se v něm můžeme setkat. Jasné a očištěné kategorie jako „příroda“ a „kultura“, tedy produkty určitého typu moderního myšlení, začínají být v antropocénu spíše na obtíž. Ne že by jejich užití bylo nesmyslné, nebo že by bylo nutné se jich nadobro zbavit. Nejsou však dobrým vstupem do studia komplikovaných souvislostí současného světa. Nahlížíme stále zřetelněji, že „příroda“ a „kultura“, popřípadě „příroda“ a „člověk“ nejsou párová opozita a nezávisle existující entity.
(Eliška Fulínová – Anna Kvíčalová, z úvodu knihy Antropocennosti: Průvodce světem antropocénu)